povidani

vychazi mi z toho: kdyz přemýšlím tak žiju?
Emoce je neco velmi zmeitého, živočišného až primitivního :o) každé zvíře má emoce, čisté a křišťálové takjako život sám. proto je nádherné je nechat rozvinout a pozorovat jak hrajou všemi barvami. ale nedotykat se. emoce prijdou a odejdou. teda pokud se vnich nebudu rozpatlavat, hnanat se v nich, hrabat se, kochat se nimi ci opajet. kdyz je necham byt tak ony se na me nebudou věšet a nechají mě být taky. osvobození.

kde zůstává laska? a je láska emoce? v mém pojetí to není emoce. Laska je to co zbyde kdyz nechám emoce jít svojí cestou a nebudu jim nijak překážet. to co zbyde, přetrvava je laska. nebo jendota, nebo klid nebo těžký kámen o kterém mluví Saul u LIškoy Když se nebudu dotýkat emocí tak zbyde to co JE. Emoce se pouze zdají, vznikají naším hodnocením myšlenek. vznikne myšlenka, my jí dáme nálepku a emoce je na světě... jen se nám zdají. když se probudím ze sna tak vidím svůj sen a dokážu ho řídit. ale k čemu řídit sen... když se probudím, co se stane? nic, bude totéž co teď. jen to budu vědet. možná to vím a možná nevím. spím a probouzím se různě.

emoce jsou porád v harmonii pokud se jich nebudu dotýkat, tančí si svůj tanec a rozumí si mezi sebou. když nebudeme do nichnijak zasahovat tak vytvoří harmonickou melodii a budou zpívat svoji píseň. STačí se podívat do přírody, nikdo ji neřídí pouze emoce samotné vytvářejí tu nádhernou harmonii.
V čem to mají lidé jinak? proč tuhle harmonnii zrovna lidé nedokáží udržet a pořád a pořád do ní vstupjí se svojmi touhami, nenasitností a chtivostí něco pozměnit, upravit, ziskat či předelat. protože mají moc. sice omezenou ale mají ji. jejich myslenky dokažou narušovat. zanechávají stopy. a ty stopy jou jako žíravina

kdyby byl tady SAul tak by mi možna dokazal odpovědět, proč lidé rozkládají harmonii. vytrhují z ní kusy a přisvojují si je. vytvářejí dualni pohled na svet. rozdělují na moje tvoje. proc zrovna lide.
ja to nevim.

každý sam v sobě má schopnost svět opet propojit v celek. zachránit ho.zacelit

Ratko, zajímavě obracíš otázku emocí jako kamínek v ruce a co otočení, to jiný pohled a úhel. Já jsem spíše ten, co hledá ne všechny okolnosti, ale tu extrakci. Pro mě je zásadní to, co se ti povedlo hezky říct ve větě: "Emoce se pouze zdají, vznikají naším hodnocením myšlenek." Tam je myslím klíč k tomu všemu.

Lásku bych do emocí nepočítala. Zamilovanost ano, i když nevím, zda to není spíše přechodná lehká forma duševní nemoci. :-)
Láska je pro mě základní soudržná síla vesmíru, drží všechno v souvislosti se vším, je to nějaký supercit nad všemi city - nepřechází, nepomíjí, je, existuje a nedá se zničit, vymazat, je průvodním jevem Života, Bytí jako takového.

Láska a život jedno jest, dalo by se asi říci. Ovšem je to věta zastřešující. Láska s velkým L v sobě obsahuje i různé emoce - citové hry.
Emoce - citové hry, to je asi docela výstižné. Vznikají z pocitových her, ze zakoušení různých variant života, z ochutnávek života a právě proto nás emoce učí, co je dobré, co ne. Cítíme to, varují nás před určitými myšlenkami a činy, odrazují nás či přitahují nás - je to jako dětská hra na "hoří hoří přihořívá".
Buďto je můžeme mít pod dohledem, protože můžeme sledovat myšlenky, které různé emoce vyvolávají, nebo jak říkáš ty, Ratko, nechat je přijít a odejít, prostě si být vědomi, že jsou "jenom" emoce. Ale i tak, bych dala na jejich vypovídající hodnotu a všimala bych si, kdy jaké přicházejí a zda to tak chci či nechci.

Lidé, jako vládci svých myšlenek (teda pokud jimi chtějí vládnout a ne se jimi nechat vláčet :-) ), jsou ti, kteří právě, na rozdíl od zvířat, mohou vládnout i svým emocím. Tedy pokud chtějí.
Takhle bych asi odpověděla.

Lidé harmonii rozkládají, aby zakusili neharmonii, chtějí vědět, jaké to je, chtějí si to zkusit. Je to stejné, jako když Pepíčkovi člověk řekne "pozor, kamna pálí" a Pepíček jde a sáhne si, aby věděl, co je to "pálí". A to je to vyhnání z Ráje, to je ta touha po poznání. Poznání znamená vyjít z ráje harmonie a jednoty, prosťourat a prozkoumat to všechno a pak se znovu do harmonie (Ráje) těžko, přetěžko a pomalu vracet, ovšem teď už s vědomím co to je a jakou to má obrovskou cenu.

Dobrý?

ad 4: Ano, zachránit svět (harmonii) v nás, znamená mnoho i pro celek. Protože se to (fraktálově?) šíří. Jenomže ona se tak šíří i disharmonie, je jako virus šířící se počítačem a napadající další a další. Jen málokdo dokáže vyléčit virus a přivést systém zas do harmonie. Není to tak jednoduché. A tak to zkoušíme nejprve s firewally, abychom si uchránili aspoň svůj systém jakž takž v pořádku. Až budeme silnější (někdo už je), viry budeme léčit. Jednou bude zase normální být v harmonii a ne v disharmonii, jak je to teď.

Lenko, ne dobry.
máš to tak definitivní jako kamennou hradbu. oploceni z nepruhlednych cihel. brnení. obranný val. takhle ne.

říkaš že hledáš ne okolnosti, že hledáš extrakci. Kdo mluvil o oklnostech?
laska, tezký kámen, bod, počátek
a všecky jeho projevy v nekonecných formách a variantach, či bezforemných stavech
oboje najednou... nelze popsat slovy.

Píšeš že emoce nás učí poznat co je dobré a co zlé. Nikoliv. Tohle není pravdivé. tohle nás emoce neučí. emoce nám velí: přežij! rozmnož se! tohle si nechej! tohle pust! bran se! utíkej! raduj se, zůstan! co to je? Josu to povely naších základních vzorů. Jsou to návyky o kterých jsi psala tolikrát. Žádné rozlišování dobré a zlé. MOžná dobré pro mě :o)) ale co pro ty druhé? "ti druzí" majií svoje emoce a soje dobré a zlé. Kdo chce umřít? kdo se chce nechat zabít? nechat se sníst, přijít o milovanouosobu? kdo chce umrít? vše emoce - vše touha přežít a zachovat se jako omezená entita. to jsou emoce. emoce se vážou na telo a přežití. emoce přivazujou k zemi.vysávají životní sílu. Žijí z nás lidí. žádné hoří přihořívá. není dobrá emoce. je jen emoce a ta se dělí podle toho zda se ti líbí nebo nelíbí. když se ti líbí je dobrá když se t nelíbí je špatná.

můžes je řídít. samozřejme že je můžeš řídit a pak je to magie. ale přoč by měl človek dělat magii? k čemu mu má sloužit? a proto píšu nedotýkat se. jen pořád víc a víc si uvedomovat kdo jsem a co vlastně si uvědomuju. probouzet se ze sna. videt správně. pak i správné jednání a správné myšlenky přicházejí automaticky. proto píšu o záchraně světa. samotné probuzení ze snu stačí

6. harmonie je. jen ja ji nejsem schopna prozivat ve svem snu. ríkam že jsem/nejsem v disharmonii. že šířím/nešířím virus dobrý/špatný. kdo? kdo šíří a kde? ve snu nebo ve skutečnosti?

stačí lusknout prstem a vše bude jak má být, dokonalé. proč není? Kdo je ten který čeří vodu, a spouští kruhy na hladině. kdo pouští virus, kdo odstraňuje virus. Pořad se to točí kolem toho nejzákladnějšího. Kdo jsem. Odkud jsem přišel a kam odejdu.

jeste jednu vetu vytrhnu z tveho komentare Lenko:
Ale i tak, bych dala na jejich vypovídající hodnotu a všimala bych si, kdy jaké přicházejí a zda to tak chci či nechci.
Podle čeho určuješ lenko zda nejakou emoci chces či nechces? podle toho jak se ti libí? zda ti delaji radost?

Ahoj, přišla jsem až teď z práce, takže vezmu to od nejjednoduššího:

ad 9: jednoduché měřítko: příjemné - nepříjemné

rozumim, prijemne - neprijemne vede cloveka k zachovani zivota. neprijemnemu (nebezpecnemu) se vyhne a k prijemnemu (pratelskemu, uklidnujicimu) prilne. takhle nas to vede.

ad 7: add "oboje najednou... nelze popsat slovy." - třeba jo, třeba to jde, zkouším to právě

"máš to tak definitivní jako kamennou hradbu. oploceni z nepruhlednych cihel. brnení. obranný val."
- máš tam blbou emoci :-), připadá ti to tak asi, ale kdybych to tak myslela, neptám se, nechci o tom diskutovat

"přežij! rozmnož se! tohle si nechej! tohle pust! bran se! utíkej! raduj se, zůstan!" - to jsou instinkty, trošku je to pomíchané
"přežij, rozmnož se" - jasný instinkt, tohle bych k emocím nepočítala, I. signální soustava, ale samozřejmě i na základně těchto instinktů se tvoří emoce. To, co slouží životu, většinou pociťujeme za příjemné.
"tohle si nechej" - myslíš tím strach? strach o něco? - to je právě zajímavé zjistit, proč si to mám nechat, čeho se vlastně bojím ...... zjištění může být zajímavé, jinak strach je nepříjemná emoce, která nás učí, abychom rozlišovali, co opravdu potřebujeme, co ne
"braň se" - no, nepříjemná emoce nám říká, že tohle mě ohrožuje (je to špatné), že se tedy mám bránit nebo utéct nebo naopak odlišit, že se mi to jen zdá a že mi skutečné nebezpečí nehrozí, ohrožuje mě emoce samotná, falešně vytvořená .....

tomu o magii tedy vůbec nerozumím, v této souvislosti, jaká magie? co tím jako přesně myslíš? zacházení s vlastními myšlenkami?

12 k poslednimu. vedome usmernovani emoci. kam je posilas, co s nimi delas, k cemu je pouzijes.

ad 8: No, to je věc terminologie a představ, abychom si to přiblížily. Ty používáš představu sen - skutečnost. disharmonie - harmonie je s tím v korelaci ne?
Virus je ta disharmonie. Prostě když někdo chaoticky kmitá (má strach, vztek, smutek) na energetické úrovni, tak to samozřejmě přenáší na druhé, protože vše je jen energie a její kmitání. Můžeme si ustát tu svou, anebo můžeme být tak dobří, že naše pravidelné harmonické kmitání ovlivní toho nevyladěného natolik, že se sladí (to jsem myslela tím pojmem léčení). To jde, samozřejmě, ale pouze s jeho vnitřním souhlasem. Jinak si furt jede po svém, není v silách nikoho vyladit někoho, kdo se vyladit nechce.

"Pořad se to točí kolem toho nejzákladnějšího. Kdo jsem." - to ano, jistě. Akorát když se zeptáš paní sousedky, tak ti řekne: "Jak kdo jsem? Jmenuju se Marie Nováková, a kam jdu? No pro sociální dávky, už tam jdu potřetí a furt nic. Pěknej bordel tu mají."
Těch, kdo tuší, či aspoň hledají, kdo jsou, je ještě pořád dost málo. O to víc je tu práce pro ty, kteří už tuší. Především je to práce na sobě, později uvidí, že to jejich vnitřní sladění ovlivňuje i to vnější. Paní Nováková se možná na konci rozhovoru usměje a řekne "no, ale že je hezky, viďte".

Pní NOvákova jsem taky. stejne jako Lenka z povidani. A lenka zvola, ja nejsem Ty! ja jsem ja :o) a ja zakricím: Jabko!!! :o) Pani NOvákaova se lekne a Lenka si sedne.

To je hezky, vidte! pa, utikam

ad 13: nečteš mě pozorně, Ratko. Transformuju je, přeci. :-) (Přesněji, snažím se. Pokud se mi chce.) Když paní Nováková nadává na úředníky, mohu v rozhovoru třeba odvést její pozornost k momentálně hezčím věcem a můžeme se rozejít se smíchem. Třeba. Prostě jiné myšlenky nesou jiné emoce.

Nebo jako ty před časem sis sedla s kamarádkou a smútila s ní a tak poctivě jste smútily, až jste se rozesmály. - Cesty k transformaci emocí mohou být různé a každá situace je jiná.

ad 15: :-) Tak utíkej, mé jiné já ..... :-))

netransformujes nekoho jineho přece :o) moje/tvoje mysl - muj/tvuj vesmir vse nalepky

odvadeni pozornosti je spatně

:o)) teda ve skutecnosti to neni ani spatne ani dobre (je to lhostejne) , spatne je to v momente kdyz si myslim ze je to dobre :o)

ad 18: nikoho jiného nenatransformuji, to jistě, dyk to výše říkám, ale přes sebe, přes své vyladění mu mohu nabídnout jinou frekvenci a on ji může nebo nemusí přijmout

ad 19, 20: Kam jde myšlenka, tam jde energie ....... proč by odvádění pozornosti - samozřejmě za určitých podmínek, ne vždy - by bylo něco špatného?

spatne to je kdyz s myslis ze je to dobre. kdyz tim fakticky masirujes sve ego (jakoze si myslis ze predtim bylo spatne a ted kdyz jsi teda zasahla svym kouzlem tak je to lepsi) MOzna prehanim, nelze to tak jednoduse vysvetlit.

nejhorsi nepritel a brzda jakehokoliv vyvoje je vlastni samolibost. tam mohou skoncit v nekonecnem mocalu spokojeneho poplacavani se po vlastnich ramenou veskere lidske snahy pohrbeny.

ad 22: ále nic si nemasíruju. :-) Popisuju - hledám obecný princip. Klidně to může být obráceně (a taky někdy bývá), nadávající paní Nováková jsem já a a sousedka mě přeladí a dostane svým úsměvem, třeba.

"Lepší je být zdravý a bohatý než chudý a nemocný."

Lepší je harmonie než disharmonie, lepší je mír než válka a zabíjení, atd. atd. ne? ...... co se furt cukáš? :-)))

necukám :o) předposlední věta je moje životní krédo. Lepsí je byt bohaty a zdravy než chudý a nemocny. a ridim se tim :o)))

Zatím nečtu vůbec komentáře, reaguju neovlivněně:

Mně ta věta připadá prostě jako "Cogito ergo sum", což je osvícenské s tím vším, co to nese, tj. jednostrannost, život jen "v hlavě", čistota ducha (která ovšem musí někde mít taky svůj druhý pól, musí se projevit stín toho, něco špinavýho :-))

No a to je doplněné o to, že emoce nás to učí - a co teda? Učí nás žít, anebo tedy nás učí myslet, když život jsou myšlenky? Asi obojí.
No tak to teda nevim.
Mně to připadá moc rtedukovaný jen na myšlenky a na emoce. Tedy duch je tu, duše (dejme tomu, že emoce jsou duše) a chybí tělo, zcela. Není o něm zmínka. Protože pocity, o kterých já říkám, že jsou užitečné, že je můžeme použít jako vodítka, to jsou tělesné pocity. Spíš než jen pocity.
- no blbě se o tom mluví ve slovech, no.

ad 25: pro nelatiníky: "Myslím, tedy jsem" - no, to je jen půlka té mé věty, jo, já myslím, že jsme s panem Descartem v tomto v souladu (i když jsem dávno zapomněla, že jsem se něco takového kdysi učili)

emoce nás učí žít - přeneseně řečeno - protože emoce nám říkají, co je příjemné a co je nepříjemné, tedy čeho se pro příště vyvarovat a za čím naopak jít. Třeba láska je emoce nanejvý příjemná. Nenávist nás zevnitř sžírá jako oheň. No a když se nám děje něco nepříjemného, přemýšlíme, jak z toho ven, vzpomínáme, jak jsme se do toho dostali a jak to pokud možno neopakovat.

Tělesné pocity, o kterých mluvíš jsou zpravidla jen somatizované emoce nebo instinkty. Tělo je domeček, schránka, ale to, co v ní žije, není schránka, i když pravda, schránka je živá, komunikuje, shromažďuje informace, vyajdřuje naše myšlneky a emoce, používáme ji, opečováváme, protože bez ní jsme co? Nic! :-) Prostě bez ní nemůžeme být, jako námořník nemůže být bez lodi. Ale loď řídí námořník, nikoli naopak. Loď bez námořníka je jen kus poskládaného dřeva k ničemu. Naše je tělo by bylo jen kus masa - musí se oživit naším duchem, duší, bez toho by buďto nežilo nebo by mohlo být zvířetem, ale člověkem ne.

No jo, tělu bych ale neubírala jeho důležitost (neříkám, žes to dělala ty :)
Hehe, v hlavě mi teď naskočilo používané "bio-psycho-sociální jednota."
Ostatně v těle se projevuje kdeco všechno a je to taky vodítko.

Teď emoce asi pojímám jinak (dost možná mluvím o něčem jiném než o emocích ?)
protože ad 26 "emoce nám říkají, co je příjemné a co je nepříjemné, tedy čeho se pro příště vyvarovat a za čím naopak jít"
i když ... možná že je to stejné jako u mně, když tvrdím:

Emoce jsou vodítka, mohu pozorovat, jaké emoce mi vyvstávají v jakých situacích. A mohu si všimnout, které jsou jakoby zbytečné nebo dokonce zničující. A uvědomit si, který postoj, která myšlenka byla na počátku té emoce. A ten postoj změnit nebo zrušit nebo mu říct, ať jde teď pryč, že na takové např. sebelítostivé kydy nemám čas.

Mně se zdálo, že říkáš, že emoce vedou čověka k tomu, aby vyhledával jen situace, ve kterých podle jeho zkušenosti bude mít jen příjemné emoce.
A já to brala spíš, že změnou postoje, i v blbý situaci, mohu mít lepší emoce, než jsem měl minule ve stejný blbý situaci.
Ale to vede k další otázce: Co to se mnou udělá POTOM, když takhle změním postoj, neprožiju to negativní, jen to lepší? Neonemocním potom třeba zrovna z toho?

A mně se tyhle hovory o emocích vždycky pletou, protože někdy nazývám emocemi asi to, co vy, ale někdy takový celkový tělesný pocit z něčeho. A ten znamená momentální pravdu, vyjádřenou takovým celkovým pocitem. Může to být i celkový pocit ze setkání s někým, takový najednou vjem, který jakoby něco vysvětlí o tom druhém člověku. A je to vnitřní moje.

No prostě blbě se mi tohle slovně říká :-))

ad 27: myslím, že tělu jeho důležitost neubírám, ale nejsme to my, přesněji nejsme jenom toto tělo


3. odstavec je přesně v souladu s tím, co říkám (to je divný, že o tom vůbec pochybuješ?)

ad 4. odstavec: emoce nás vedou k obojímu - myslím, že jsem to i výše psala - varují nás před nebezpečnými, nepříjemnými situacemi a pokud se stáváme čím dál tím vědomými, můžeme si uvědomit, které emoce jsou zbytečné a kontraproduktivní.

Člověk může onemocnět, pokud sebedestruktivní emoce prožívá moc dlouho nebo příliš hluboce nebo pokud je strká pod koberec. Pokud je skutečně transformuje, tak ne. Není ale vůbec špatné emoce, když už nezvaně vzniknou, vyplavit. To znamená vybrečet se, vyzpívat to, zakřičet si ..... A pak překročit tu událost, vzít si z ní poučení a jít dál.

Ten celkový tělesný pocit z něčeho, někoho, jsou jen ty somatizované emoce. Akorát někdo, kdo není zvyklý je pozorovat ještě ve fázi vzniku, tak je pozná až v těle. Nejdřív jsou to ale myšlenky, které nás varují( může to být i intuice, ale to jsou zpravidla jenom naše minulé zkušenosti s určitým druhem člověka). Páč si je málo uvědomujeme, varuje nás až reakce těla na ně - pocit.
Si to zkus. Stačí si říct třeba sprosté slovo a pak třeba něco mazlivého, třeba děťátko, když budeš pozorná, pocity v těle se změní.
Však také toho užívají i třeba záchranáři, když mají člověk hdoně zraného, je jasné, že je v šoku a bojí se, takže věta "nebojte se, bude to v pořádku" dokáže s tělem a jeho uzdravujícími schopnostmi zázraky.

Á, dobrý.

ad poslední odstavec 28:
jo že by tomu celkovému pocitu typu "věřím, že..." nebo "ten je agresivní" předcházela myšlenka? To musím prozkoumat.

A v případech, kdy to vychází ze zkušenosti s jinými, možná je první smyslový vjem, třeba že vidím nějaké gesto nebo slyším tón hlasu - pak by teprve přišla ta rychlá letmá myšlenka a pak buď ten tělesný pocit, co mi hodně řekne, anebo popření a zametení pod koberec a nedůvěra ve vlastní intuici "on je agresivní."
Takhle?

ad 29: No, takhle. :-)

Ale když dokážeš pocit popsat slovy "věřím že ....." a "ten je agresivní" už myšlenka přece JE. Ten pocit na nějakém základě vznikl. Velmi pravděpodobně má třeba nějaký znak ve tváři nebo se nějak chová a my máme zkušenost, že tohle přece dělal ten a ten ...... v hloubi věků geneticky to máme zafixováno nebo z osobních minulých životů (připustíme-li jejich existenci) nebo ze zkušeností z tohoto života, na které si ani nemusíme vzpomenout. Neustále podvědomě srovnáváme, registrujeme, hodnotíme, pořád vyhodnocujeme situace,.......... aniž to registrujeme vědomě, páč to bychom se zahltili - myšlenkami.

„"Naše myšlenky jsou nᚠživot. A emoce nás jej učí žít."

Je to zhuštěné, ale myslím , že jsi měla tím na mysli asi zhruba toto: Skrz naše vnitřní myšlenky tvoříme a utváříme svůj život ve vnějším světě (materializujeme myšlenky). A díky emocím ten svůj vytvořený život prožíváme.

ad 31: No, Barčo, to, co říkáš, je pravda, ale zrovna z tohohle úhlu jsem to asi na mysli neměla.

Spíš bych to znovu popsala takhle: Myšlenky jsou směr a emoce nám říkají, zda je ten směr správný. Čili když šlápneme do ....... louže, cítíme, že to není moc příjemné, a že teda jestli nepůjdeme raději okolo, příště. Nebo se budeme snažit lépe koukat pod nohy, kam jdeme.
...... no a tak koukáme a koukáme a snažíme se na nic nešlápnout, ale zase neděláme nic jiného, nevidíme nic kolem a zase je nám z toho nepříjemně. Tak si řekneme, že trochu tedy koukat budeme a trochu taky okolo a hned je to lepší ........... Takhle jsem to myslela, víš? - Když to tedy popíšu na tomto jednoduchém případě.

Leni, já jsem tu svoji interpretaci v té 31. také dost zhustila a měla ji více rozvést. Myslím, že se v té podstatě shodneme :-) Když půjdeme dál za ta slova, která jsem napsala. Díky prožité emoci ať už je jakákoliv se náš život stává opravdovější, protože díky prožitým emocem jsme v naprosté přítomnosti(uvědomujeme si naplno svůj život) a od toho se jak píšeš odvíjí směr našeho dalšího konání a žití.
(32)Co se týče směru - správný, nesprávný, v minulosti jsme to viděla hodně jednoznačně (černobíle). Dnes s odstupem času se na věci dívám zase trochu jinak. Takže, co tehdy bylo pro mě nepříjemné, bolestné, dnes se mi zdá, že to bylo to správné co jsem potřebovala prožít, abych se posunula dál a jinam.

"Naše myšlenky jsou náš život. A emoce nás jej učí žít."
Díky prožitým emocím, si vytváříme a měníme naše myšlenky, kterými uskutečňujeme náš život. Pokusila jsem se to nyní zformulovat přesněji, co jsem měla v té 31 na mysli.

P.S: Teď mě napadlo, že jsem nečetla předešlé komentáře. Přečtu si je nyní. :-)Zkrátka přečetla jsem Tvoji větu a napsala komentář. Je možné, že opakuji co bylo již v komentářích vyřčeno. Pokud tomu tak je, omlouvám se.

Leni, ty jsi hotový filozof a koukám, že je vás víc! Občas se taky pouštím do podobných úvah a svoje "objevy" probírám s přítelem, ale on na mě většinou tak divně kouká!
Na tvých úvahách rozhodně něco bude. Každý člověk je plný emocí (musím přiznat, že u mě poslední dobou převládají spíš ty záporné) a v mnoha případech podle nich i jedná, čili nějakým způsobem jeho život utvářejí. Kdybych se nechala některými emocemi ovládat, můj život by se utvářel úplně jinak, ... v lepším případě by to bylo na doživotí! Proto raději "nenechávám emoce cloumat svým majestátem", aspoň ty špatné a pokud to jde.
Možná jsem tvoje téma trochu zlehčila, ale na filozofické debaty rozhodně nemám! ;-)
Zdravím tě a děkuji za milé komentáře na fotoblogu. :-) Hanka

ad 35: Omlouva netřeba, Barčo, někdy je lepší nečíst komentáře předtím.

ad 36: Děkuji, Hani, za komentář. Přemýšlela jsem nějakou dobu, proč tak úžasná fotografka, vynikající tvůrkyně cukroví a rozumná a laskavá ženská, prožívá poslední dobou "spíše záporné emoce", jak jsi výše napsala. No, asi máš nehodné sousedy, to uznávám, to poněkud život dokáže otrávit. (Tak se přestěhuj a bude to! :-) ) Ale že by převládaly? A v lepším případě by to dopadlo u soudu na doživotí? Jak to?!? Nějak si to v té své hlavě nemohu srovnat. :-) A to je divné, protože, jak někde napsala Anina, mám přece ve všem vždycky jasno! :-)))

K těm negativníém emocím ještě: Myslím, že občas neškodí někoho zastřelit či zmačkat v ruce jako kus papíru - v představách. Když si někdy pomyslím, že bych jediným pohledem dokázala daného člověka smést z povrchu zemského a vyhladit celý jeho rod do pátého kolena, hned mi ho začne být líto a tak to skoro nikdy neudělám. :-)))

Leni, to by bylo na dlouhé povídání a přestěhovat se nemůžu, i když bych strašně ráda. Co se týká představivosti, tu mám tedy značnou, někdy to i pomáhá. Jsem po tátovi cholerik, což je děsné. Občas mi připadá, že trpím i maniodepresivní psychózou a jsem zralá na léčení, ale zatím jsem to vždycky rozchodila. To, že fotím a plácám cukroví rozhodně nezaručuje pohodu a klid v duši.
Víš co, raději tě zvu na pralinky a moc ti děkuji! :-) Hanka

Leni..ále, ále :))..anina netvrdí, že máš ve všem jasno..ty jo a ještě ve všem..to by pak musela bejt padlá na hlavu, víc, než si myslí..anina jen napsala, že někdy tak můžeš na ni působit svým písemným projevem. Jak vidíš je sama.. Jasno, úplně jasno asi nemá nikdo, aspoń neznám..Lenka napsala svý..A co jako :))))))))))) Myslím, že vůbec nic..:))
Si nemysli, už víckrát jsem se tu pokoušela napsat kom., ale jak kolikrát píšu - většinou hned, co mě napadne..nechávám si tohle v mezičasech projít hlavou..co já vlastně na to..:)

ad 39: A hrome! Myslela jsem, že mi to projde. :-) A ono ne! :-) Průšvih!!! Ale znáš to: Chuck Norris napočítal do nekonečna. Dvakrát! ..... a já už skoro! :-)) ..... skoro ani jednou ....... vlastně vůbec.:-). Ale počkej, třeba mě ještě něco chytrýno napadne! :-) Tak výstižnýho, že i ty, Anino, řekneš na to jenom: Jasná věc, bez debaty je to tak!
Měj se pěkně, Aninko.

ad 38: Jo, Hani, dobrý akorát tak na léčení, jsme asi občas všichni. Kdo je pořád a vždycky normální, první hoď kamenem! :-))))))
Ale pralinky a fotky máš mnohdy fenomenální!!!

ad 40, Leni, nj. a neprošlo, nic si z toho nedělej, tohle průšvih :)))) Pch..
Jinak já dnes tu opět nic k tématu, jsem fakt vygumovaná..OUPLNĚ UŽ, už jen lehkou duš. stravu a spáááát.
A ty se taky měj a vyčkej, až mi to někdy :)) zapálí.
Ale jen tak na začátek, celkem soulad, jen jsem k tomu chtěla něco podotknout, co se mi zdálo u toho důležitý, ale zapomněla, no..:(
Jednou vypomenu..:)

Jo, už mě to asi napadlo, možná bych za sebe tak nějak možná plácla, že myšlenky jsou skutečně náš život, o tom žádná. Každým okamžikem nám jich hlavou proletí strašně moc, ani někdy nechceme a ony nás někam, k něčemu vedou..neustále.
Ale emoce nás učí žít..tak jo..jasně, že při poznání toho, že to či ono ve mně vyvolá kladnou, nebo zápornou emoci, se člověk snaží těm nepěkným vyvarovat a naopak vyhledávat ty příjemné.Ukaží nám, co s námi něco udělá..
Nj., ale každy jsme nějak založen, a ty emoce až tak lehce změnit nelze, přestože se spálíme, situace se mohou opakovat, podobat.. jsme schopni opět emocím podlehnout.
Jo, kdybychom dali na rozum, bude nám líp ? Bude nám vždy líp v té rozumnosti, když se do ní záměrně natlačíme ?? No, nevím, řekla bych tomu, kdo to zvládne a chce jistě být zrovna rozumný jistě. Ale dokáže a chce to každý ? Třeba ani ne, i za cenu toho, že i po špatné zkušenosti to prostě riskne. Zkušenost..a to je právě to slovo, co bych řekla spíš teda za sebe, že nás učí žít. A ty zkušenosti obsahují emoce i rozum.

ad 43: Pěkný, Anino. Mám k tomu tohle: "Každý jsme nějak založen" - to ano, narodili jsme se každý s nějakou inklinací k něčemu a naopak, ale dyk život je o vývoji. Když se někdo narodí s inklinací k závislosti, pak je v pořádku, že jí podlehne? No, asi ne. Víme, že to má těžší, však si taky v minulém životě (omlouávm se všem, co v ně nevěří) asi dost ulevil v sebekontrole, propadl něčemu a teď v tom jenom pokračuje. Má tedy více práce v překonávání této - závislosti na závislosti. A může to být závislost na alkoholu, na sexu, na jídle, na sbírání známek, ale třeba i na pomáhání druhým, na prožívání radosti z dávání ....... atd. atd.

Ano, myslím si, že tvá otázka, zda to dokáže a chce každý, je na místě. Odpověď se mi zdá jednoduchá: Dokáže to každý, kdo chce. A každý nechce. Začne chtít, až mu bude tak bídně, že se bude rozhodovat o jeho bytí či nebytí (o čem jsou zhoubné nemoci). Někdo ani to ne. Tak se bude muset narodit znovu a znovu a znovu prožít totéž a rozhodnout se jinak - pro život.

Zkušenosti, jistě, zkušenosti náš učí žít, to máš pravdu, a v těch je emoce i rozum, pravda pravdoucí. Akorát ....... zkušenost je vlastně zážitek emoce + vyhodnocení rozumem. Rozumem si vyhodnocujeme, že nás druhý může zklamat a že je velmi pravděpodobné, že to udělá, ale emoce, ta krásná emoce, kterou jsme zažívali, když jsme byli zamilovaní nebo žili nádherné přátelství ...... možná se to blíží už k Lásce ......... nás vede k opakování pokusu o její prožívání. A je to tak dobře, jen rozum říká, čeho se příště vyvarovat, aby to prožívání emoce mohlo trvat déle ....... A tak děláme chyby a znovu se vrháme do téže situace, dokud nevychytáme ty chyby a nezvládneme životní situace tak, aby nám bylo hezky skoro po celou dobu. A naopak. Někdo, kdo po zradě zatrpkne, prožívá si negativní emoce stejně a je mu tak bídně, že si řekne, "a co kdybych přece" ....... nebo "možná jsem to měl zkusit ještě jednou". Emoce jsou hybatelem "našich majestátů" :-), si myslím.

Neříkám nic jiného než ty, akorát jsem to rozpitvala, aby mi to sedělo na tu větu. :-))) Páč ta věta se mi líbí a potřebuji složité věci říkat jednoduše, nějak to cítím jako svůj "popis práce".

zkusenost je poznani. zkusenost je proniknuti dovnitr. naplneni. fakticky uniknuti emoci a hodnoceni.

protoze emoce a hodnoceni znamena rozpracovanou paletu, nedokonceny obraz. dokoncenim obrazu se osvobodim. nemam protrebu hodnotit. emoce prijde a odejde. nezanecha stopu. netouzim si ji udrzet ani se ji zbavit. vidim ji prichazet i odchazet a uvedomuji si to. toje smysl zkusenosti.

"Naše myšlenky jsou náš život. A emoce nás jej učí žít."
Zkusím ještě jiný pohled. Život je Bytí. Samotné bytí je až za emocemi a myšlenkami. Bytí jako nekonečné vědomí a podstata všeho. Naše myšlenky a naše emoce vytvářejí naši totožnost, identitu - posilují ego. Když se dostaneme za naše myšlenky a emoce - najdeme hluboký vnitřní klid bytí, pravou esenci života.

Lenko, ok ..nemám nic proti, ano někteří se musíme učit dost dlouho a mockrát se otlouct, jinému to stačí jednou.. :)
Ratko, líbí se mi dost tohle v kom. 45 a souhlas :)
***emoce a hodnoceni znamena rozpracovanou paletu, nedokonceny obraz.***

ad 45: ne že by se mi tvá definice nelíbila. Samozřejmě ano. Akorát slovo zkušenost lidé používají v jiném významu. Zkušenost je prostě zakusení nějaké situace, prožití emocí v ní a zhodnocení situace. Máme zkušnosti negativní, pozitivní. - tolik běžná lidská mluva. Jak potom sladit tyto pojmy, když ztotožníme, co se běžně říká, s tím, co ty označuješ jako dokončený proces. Ten já bych označila slověm poznání, pochopení. Pochopení a tedy opuštění, propuštění, odpuštění, rozvázání uzlíku, který nás poutal k nějaké situaci, kterou jsme dosud dostatečně nepochopili.
Pak se také můžeme bavit o hloubce pochopení.
Jednou jsme se dostali někam, říkáme si, to je fajn, to už je za námi, vycucli jsme z toho veškeré poučení/poznání/prožitek ....... a pak to za čas přijde v jiné situaci, jinak, třeba z druhé strany ...... a znovu na to civíme, jako že je to tak jiné a o mnoho hlubší než předtím .....
Je poznání/pochopení konečné? Řekla bych, že ano. Jen cesta k němu je velice, velice, velice dlouhá a ne úplně jednoduchá.
Nicméně být na konci mě neláká, baví mě objevování, jsem ráda, že mám mnohé co objevovat. A samozřejmě nezapomínám si užívat radost i z toho, že jen tak si tady mohu být a když se mi nechce, nic nemusím luštit. Protože vše je (ve mně) již vyluštěno, ale dělám, že to nevím. :-)

(45)Ratko, moc pěkně řečeno.

ad 46: Naprostý souhlas...... až ty termíny. :-) Bytí je Bytí. Spočívání ve Vědomí. Život chápu (zejména v té výše uvedené větě) spíše jako prožívání právě toho individuálního. V Bytí/Vědomí jsme doma, z Bytí se sem rodíme do individualizované podoby, abychom si zakoušeli dobrodrůžo života. Dobře tomu, kdo nezapomene se do Bytí/Vědomí navracet (dřív, než ve smrti musí), nebo dokonce kdo žije zároveň v Bytí a zároveň si užívá té fyzické existence, fyzického individuálního zakoušení.

Jinak jsem si zavedla termíny život a Život. A Život ztotožňuji s Vědomím i fyzickou existencí všeho a všech, což je Bytí, to ano, to naprostý souhlas. Život s malým ž pak používám na označení toho individuálního. Abych byla srozumitelná.
Taky samozřejmě bych mohla říct, že Vědomí nás učí žít. Taky mohu říct Bůh nás učí žít. Ale obávám se právě většího nepochopení než při napsání výše uvedené věty.
Pokud bychom řekli Vědomí nás učí žít, pak bychom nasadili zpětný chod - z již rozpuštěných esencí, z pravého Poznání, bychom čerpali pro svůj konkrétní individuální život. (To je taky fajn, často to dělám, ale neříkám, že je to snažší než první možnost. :-) )

Možná to, co označujeme jako poznání, pochopení, nebo dokonce Poznání, je spojení individuálních zkušeností s tím, co je jako esence rozpuštěna ve Vědomí. To je jako blesk, elektrický výboj, najednou zahřmí :-))) a člověk VÍ, že to tak JE.

ad 47: ano taky se mi líbilo, ***emoce a hodnoceni znamena rozpracovanou paletu, nedokonceny obraz.*** to jistě, pokud není tou emocí hluboký vnitřní klid (i když to už emoce asi není) a hodnocení typu: "stalo se to", nebo "tak jest"

Jinak kam jsem napsala tu ilustraci s tou terapií? Asi k následujícímu článku. Tam je vlastně ukázáno, jak se to úžasně projevuje. Letité, možná celoživotní, negativní emoce mizí v řádu hodin.
Zbyde jen: stalo se + nějaké poučení, které si klient z toho vezme/vytvoří pro svůj další život.

JInak moc a moc děkuji za komentáře, je vidět, že se tady přemýšlí ...... a dokud se přemýšlí, ještě se neumřeloooooooo :-)))))))
Zatím se na chvíli omlouvám, jdu si zakoušet jarního vzduchu, způsobím si nějaké příjemné emoce a pokud tam nevrazím moc ega, zakusím i Pohodu Bytí a to tedy je fakt pocit k nezaplacení! :-))))))) Dyk to znáte, jinak byste o tom tady nemohli/y mluvit. Tak tedy Bytí zdar!! :-))))))))))))

To bytí v přírodě a zakoušet právě v přírodě to samotné Bytí- je úžasné.
Na procházkách se svojí ´tapi míjím jeden nádherný strom. Dříve jsem ho jen vnímala, viděla a dívala se. A časem jsem se u něj vnitřně ztišila, zastavila myšlenky ve své hlavě a na malý okamžik cítila "něco" hluboký klid, ticho, jistotu, neumím to vyjádřit. Trvalo to jen chviličku, pak zase začaly nabíhat v hlavě myšlenky, pocity, ale ten kratičký okamžik byl nesmírný.

No, právě Barčo, tyhle věci se právě povedou nejspíš venku..být a jen v souladu se vším a sám se sebou a je to prostě nádhera, běžně stromy objímám a prosím a i na ně mluvím tu a tam, jako na kytky, uvědomuji si naplno a vnímám naplno, co kolikrát míjím, jaký zázraky a že jsou tu i pro mě..pro nás..
Jen jsem přemýšlela, že pokud žijí mniši v klášterech, osvobozeni vlastně od kolikrát emocí, co s námi jinými dělají věci - jak na houpačce, já ti nevím, jestli by se mi chtělo. Jsem, teda byla jsem spíš vždy takovej živel, ale neřekla bych, že mi až tolik vadí prožívat emoce, taky podle toho jaké..že, ale vždy mi to něco dá do dalšího života..si myslím, kdž si to odžiju, jo jak psala Lenka vlastně to učení..naučí co se mnou cosi udělá..a jak s tím naložím.
Ale v realitě, i když někdo tvrdí, jak se dokáže odprostit od myšlenek, od emocí..nevím asi to lze. Já tedy neznám nikoho osobně, kdo mi o tom přesvědčil, i když to říká.,ale nevím, nevyzkoušela jsem a do hlavy mu nevidím.
Ale, i když chápu, že může být často tohle prospěšné lidem, co pojali tento styl žití za svůj jako ten nej.., asi bych ho nechtěla. Možná bych si připadala jak vyhaslá sopka.
Emoce, jo jsou z nich nemoce, ale líbí se mi lidé často i díky nim, díky výrazům, když je prožívají..cítím to jako skutečný, syrový život bez pro mě teda bez zbytečných ohrad před nimi, před světem :)Jistě, že je dobré, když se jimi člověk snaží nenechat úplně ovládat.

ano, v přírodě je to jednoduché, tak nějak přirozené. V realitě při setkávání s lidmi je to podstatně jiné. Pamatuji si, jak u nás na odd. ležela jeptiška. A za ní chodily na návštěvu další jeptišky. Působily mile, a tak nějak na všechny lidi i personál kolem velmi klidně a příjemně. Dokonce mi přišlo, že i ty přístroje kolem, jako monitory pípaly v jejich přítomnosti potišeji. :-) Jde o to, jak jsme sami uvnitř naladění a co z nás lidí vyzařuje a tím nalaďujeme své okolí. Je těžké zachovat si svůj vnitřní klid. Spíš jde o to zbytečně se netrápit věcmi, které nezměníme, ale nějak je přijmout. Tím že, jsem denodenně v kontaktu s různými lidmi, jde spíš o to ty emoce nějak zvládat - cizí i ty moje. A prostě nenechat se jimi naplno ovládat, hlavně těmi negativními, to zase potom z toho vznikají negativní myšlenky a to není dobrý.

Anino, to je hezký s tím objímáním stromů. Já to prožívám spíše tak nějak v duchu. Ale velmi podobně. A tu přírodu také na procházkách vnímám naplno. Všímám si korun stromů, slunce na hladině řeky, nebo jak jiskří sníh a různé odstíny světla. Pozoruju labutě...to jsou krásné uklidňující věci.

vetsinou prochazime v zivote ruznymi situacemi. prijemnymi i neprijemnymi. napetim i uvolnenim.
teprve nedavno jsem si uvedomila jak bohata a nicim nenahraditelna skola je pro me me divoke stresujici zamestnani. setkani s ruznymi lidmi, ruzne ukoly, kazdy den nova reseni, nove situace a ruzne naladeni lide. prohry i neuspechy. lide ruznych povah, ruznych osudu a ruzneho naturelu. nezavisle zda je dotycny takovy nebo makovy. zda je zamecnik, svarec, konstrukter, ucetni, technolog... lide tak ruzni a originalni. ktere bych nikdy nemohla v teto rozmanitosti v jinem povolani potkat a fakticky intimne zblizka zazit v akci. behem prace, behem tvurciho deni, behem problemů. co rikaji, jak se smeji a jak se vzrusuji a opet uvolnuji. Nadhera - dar z nebes.
A i kdyby me vyhodili tak tento dar si nesu sebou. tuto pestrost a krasu.
Jit do lesa je krasna relaxace,odpocinek. ty si ji uzivam kdyz potrebuju vypnout. Jit ale rano do prace, do ty pestrosti energii, zmeti akci a reakci, skocit po hlave kotle v kterem se furt vari nejaky konflikt je neco uplnejineho. Dekuji osudu ze me privedl na to kouzelne misto. kde se clovek sam vari v obrim kotli a uci se. nebyt pohlcen, nebyt ztracen, utopen, uvaren, plavat a vcas se nadechovat.
Tohle je zivot. I kdyz namahavy tak kazde rano vstat a jit delat i to neprijemne. i to tezke a namahave, plne stresu a konfliktu. neutikat, neuhybat a neohybat se. Vcitit se do situace a nechat se nest. Prozivat dej vedome a neztracet v nem hlavu. Je uplne jendo jak to dopadne, ono to nejak dopadne ale to deni samotne je kouzelne.
To je odpoved pro Aninu. Zadna vyhalsa sopka. Naopak. Clovek zije naplno ale neni vtahovan do osobnich boju a zapasu. jen se toci s ostatnimi v denodennim kolotoci. jenze ted jiz vi. je uprostred toho vseho, s otevrenyma ocima a nastrazenyma usima nasloucha, je vedomy. neco odchazi a jine prichazi. ten les je taky na poradu dne. vse je Zivot. Les a prirodu miluji. a ted zjistuji ze nejen Les a prirodu. uplne vse

jeste prihoda z dneska. rano jsem neco odfrkovala od PC na muze, za chvili se priritil dopokoje chytl me a smykl se mnou o zed. Pocitila jsem v sobe celu silu mych "gigantickych" emoci, vymrstila se jak tarantule, jeste jsem zastavila nohu abych ho nekopla plnou silou do bricha. to uz se muz se smichem otacel a ja ho bila hlava nehlava do zad. Vyfucela jsem asi behem trech vterin a jeste jsem rychle poprosila o premenu vzteku na lasku at ty emoce nekde netrci ve vzduchu a neputujou nekam jinam.
muj muz se na me podiva a rika, heled ale ja jsem prece Lev a lev je mnohem vetsi a silnejsi (je o min 30 cme vetsi nez ja) a ja na to: nojo, ale ja jsem Lvice. a Lvice jsou bojovnice a lovkyne.

TAkze emoce prichazeji odchazeji. nevidim nic divneho na tom, kdyz se citim zahnana do kouta tak se vzteknu a za dve vteriny zase vyfucim. pak se zasmeju a reknu si. je to tam. generator emoci. i kdyz je clovek rozumny, vse si dokaze spocitat a uvedomit si vyhodnost toho nebo onoho. Jeho zvireci podstata ale zustava. Dokaze se rozlitit, dokaze smutnit, rváte se nebo se smat. emoce prijdou a opet odejdnou. muj vztek (amok) dnes rano trval presne 3 vteriny. jak prisel tak zmizel. ale je mi jasne, ze kdyby bylo potreba tak se biju o svuj zivot jako zvire. tak jak to o sobe vim :o))

Ahoj lvice, já taky..lvice :)

ja jsem rak, jen si tak doma rikame. jakoze velky Lev - pan a vladce, no a ja Lvice co teda se skripenim zubu jde nalovit a podrizuje se svemu vladci :o)) lvicata si delaji co chteji.
ja jsem rak, muz stir a lvicata jsou kozorozi a beran :o)

aha :)

ad 58: Ježiši!!!
Dyk říká, že to by na mě nebylo. :-) Pěkná Itálie je u vás :-). Miluju Italy, jak se chvíli hadají, pak se z toho pomilují ..... :-)))))
Ráda se na to dívám, ale osobně nemusím. U nás bylo křiku a projevovaných eocí v dětství a raném mládí až dost. (U vás asi naopak, tak si to teď dopřáváš, viď?). Teď když jsem asi po pěti letech klidu kopla nedávno do tašky, co se furt převracela, tak si myslím, jak moc jsem se nechala vyvést z klidu. A to jsem ještě člověk, který se z lidí, co znám, umí vnějškově rozčílit asi úplně nejvíc.

mam to celkem lehke v zivote, protoze se dokazupodivat způsobem ze mi ostatni ustupuji z cesty :o)) na druhou stranu tezke, protoze muj manzel byl jediny ktery neutek.

pro me jsou emoce "zatim" zabavnou hrackou. tak jak dokazu rvát umim i vrnet :o)) emoce jsou nafouklym vzduchem. proto se vzpiram tvrzeni ze jsou voditkem. s mojimi emicemi hraji ping pong, nevedou me nikam.

ad pocity v přírodě: Dnes jsem se zastavila u dubu, jak má listí ještě pevně přirostlé a mírný vánek je rozechvíval ...... hezká něžná hudba to byla. Už jsem slyšela mého dávnobývalého muže, jak říká: pojď prosimtě, co tam děláš. Vůbec by nepochopil, neslyšel by nic. A tak z rozkoše, že smím, že mě nikdo ani moc nevidí, jsem hladila trávy a pak jsem si ulomila kus suchého vratiče, co dělá takový okoličnatý květ a zírala na tu dokonalost v naprostém úžasu a vytržení, hladila jsem ty uschlé lodyhy, byly takové hranaté ...... a nasávala do sebe tu dokonalost a přitom "na druhém programu" mi šly myšlenky o tom, jak naprosto obyčejné věci jsou TAK dokonalé ..... a proč tu nestojí zástupy, aby si mohly hladit trávy apod. Napadlo mě, jestli nejsem blázen. Ale pak, že asi ne, a i kdyby, že to rozhodně neškodí mně ani jiným, tak to bude asi v pořádku. A hladila jsem - rukama i očima všechno dál.

A pak jsem cetou zpět potkala sousedku. Byla celá sešlá a povídala, že jede od maminky, kterou někdo okradl..... vyprávěla, co se stalo a mě zalila vlna štěstí, že té staré dobré paní, kterou taky znám, nikdo neublížil. Že jí vzali pár desítek tisíc? No dobře, nepříjemná věc, chápu, že jí jen tak není do zpěvu ..... ALE NIKDO JÍ FYZICKY NEUBLÍŽIL, "jen" se stala obětí podvodu. Z toho jsem byla až trochu v euforii. Zatímco sousedka opakovala, jak je to strašné a nespravedlivé. To jistě je, ale při představě, co by se všechno mohlo stát, jsem se dívala na plnou část poloprázdné sklenice. Ona na tu prázdnou.

anebo muzeme vymenit emoce (jsou jen tupe mecici stado) za intuici. na tu slysim... tichy hlasek uvnitr, naseptavac. jeste jeden krok - zpatky. to s emocemi nijak nesouvisi. spise s vnitrnim klidem. kdyz jdu spravne tak citim v sobe hluboky mir a kdyz spatne tak divnou tisen. V posledni dobe se ta tisen vypracovala na jasny signal! Zpátky - stůj. Dokazu se zastavit v pulce vety a ztichnout :o)) a nic nedelat. nebo delat. podle toho jak me to vede.

65. zni to mozna divne vzhledem k nasim domacim emocionalnim vylevum :o)) ale v prirode jsem s muzem na spolecne vlne. hladime travu spolecne a dotykame se kury stromu spolecne. nase srdce tepou ve spolecnem rytmu. rozhodli jsme se ze budem brat sebou klic k urcovani rostlin. on si uzije trochu sveho systemu a ja rozkose z urcovani. to nejsou emoce. to je neco uplne jineho. harmonie a hudba okamihu nevyvolava emoci. ta vyvolava kouzlo okamihu. to neni ani dobre a ani spatne. to neni emoce, nemuze byt emoci. to je pouhym stavem. stav klidu a zastaveni.

clovek se dokaze zastavit casem kdekoliv. nejen v lese. zastavit na ceste, v praci, behem umyvani zubu. vterina hluboke koncentrace. vhled.

ad 57: ano, udržet se vklidu a rozjímat je např. pro lidi v klášterech a ášrmech, poustevnických jeskyních (nic proti tomu, pokud někdo potřebuje chvíli klidu) velmi jednoduché, ale dokázat totéž v normálním životě ..... to je jiná.
Zkouším to, jde to. Zdaleka ne vždy, samozřejmě. Ale já si vybírám pro sebe poměrně příjemné prostředí. Což ale nepovažuji za zbabělost, protože podnikatelské prostředí není zase tak růžová procházka. Ale nějak to zvládám, je v tom hodně svobody, těžko si dovedu představit sebe už jako zaměstnance.
Práci považuji za svou lásku, když mě nic neruší, plavu tam jak ryba ve vodě a mnohdy se cítím velice šťastná. Asi jako mnozí vy uprostřed rodiny, kterou zas já nemám.

ad 64: Jestli to není tím, Ratko, že nejsi člověk, ale divoká vlčice. :-))))

ad 66: ano, intuice nás vede velmi dobře ...... pokud ji slyšíme a poslechneme. Ale to už je to vedení Vědomím, trošku vyšší patro. :-)

ad 65, pro mě normálka, jinak tohle si docela ráda v lese užvám sama, Nemám ráda, když se někdo diví, že neženu, nevím zrovna kam.. A svým zastavením u všeho a že toho je má někdo pocit, že zdržuju, ač nevím co.
Proto i na houby se ráda vydávám se psí holkou, ta je zticha a následuje mě :) Ještě vnčka je tak naladěna, i dcery byly..s tou když jsem, tak se naopak navzájem vyrušujem, věčným hele, koukej, podívej atd..

ad 67: Ano, Ratko, kdyby mezi vámi tohle nebylo, asi byste spolu nebyli. Když jsem dnes stála před těmi lehouce šumějícími lístky, hoděn jsem si zapřála, abych měla po boku člověka, který ví, slyší, rozumí, cítí, vnímá ..... podobně jako já. Myslím, že ho mám a znám, akorát je tak daleko .... a vůbec je to celé hodně problematické. Ale pokud jsem již pár takových poznala, je jasné, že existují. A tak si nenechám napovídat, že muži trávu nehladí. Ti pro mě správní ano.
Tak i ten tvůj. Dobrý. To je příjemné vědět.

70 jsem kombinace zvirete a ducha. sve zvire mam na voditku a miluji ho. ale co si mam pocit s tim mym duchem :o))) ... tady me schopnosti konci a ja jen šeptám... bud vule tva.

ad 72: no, to předpokládám, že u tebe taky normálka :-) - a docela určitě u všech, kteří to tu čtou, protože jinak by to nečetli :-) - potřebujeme sdílet, tož sdílejme ..... :-)
..... tím navážu: Nemám ráda ani moc to mluvení a vyrušování: hele, koukej, podívej se (i když u dětí to jen tak nejde). Je moc hezké naladění, kdy se ani moc nemluví, nekomentuje, jen se tiše sdílí a vše je jasné. Stačí pohled, dotyk....... že?

proto nebereme sebou naseho syna. driv jsme ho z rodicovske povinnosti nutili jit s nami. aby vubec vedel jake to je v prirode. prezit v ni, pohybovat se vni, vnimat ji vsemi smyslu. vi to a to nam ted staci. a ted ho nechame doma s jeho zajmy a prateli. A radi :o) jen by otravoval :o)))

ad 74: vidíš, zvíře v sobě moc necítím, je takové krotké, domestikované :-) ..... v duchu jsem si naopak jistější ..... i já používám modlitbu modliteb ... buď vůle tvá ... ale jsem vděčná i za svů rozoumek, pomáhá mi, příchází na různá řešení, baví mě, tvoří!.... a já si to užívám
Každá to máme hozené malinko jinak, ale hlavně že nás to baví. :-)

76. nejdriv jsmeho nosili na zadech (ja temer do jeho 4 let), pak ho tahali vsude sebou, premlouvali, strkali pred sebou, nutili a peskovali :o)) byla to moje prace. vrchol byl kdyz dosel na Koenigspitze ve svych 9 letech. Byla to 11 hodinova tura a on to dosel po vlastnich nohach. Prevýseni 1500 metrů. takze jsem mu dali zaklad preziti v prirode, mobilizovani sila a rezerv, naucili jsme ho co to je vule k zivotu a jak se pouziva. uz o to nikdy neprijde. nalezne to v sobe az to bude potrebovat. az mu bylo 12 tak jsme ho prestali sebou tahat. Jen kdyz jde cela rodina, vsichni synove tak jde s nami. JInak zustava doma. TREba i nekolik dni.

77. me moje zvire bavi moc, protoze je to me telo. muj nastroj a spolehlivy pracant.

ad 67, proč divně ratko, lno to leckde může se jevit divně :) A co to je a jak pro koho divně.idi fungují všelijak, pokud rungují tak jak jim to vyhovuje, nebo se tak sžili a rozumí si, je to fajn :)

ad 78: Ta velká túra by zas některé děcko mohla úplně odradit a znenávidět mu hory. Mně třeba jo. Já nevím, jak bych regovala, samozřejmě, ale protože moji rodiče byli nekňubové a nesportovci, jakmile jsem mohla (vlastně nemohla, rozhodla jsem se, že půjdu, že už je mi skoro osmnáct), vyrazila jsem do hor a do kopců chodím furt. Těšila jsem se na to celá ta léta dětství.
Z toho vyplývá (ohřeju zas drze polívčičku :-) ), že je jedno, co děláme. Důležité je, jaké u toho máem emoce. A ty mohou být ve stejné situaci různé. Podle toho pak si vytváříme nebo nevytváříme bloky, sympatie či antipatie. Takže věřím, že jste svého synka nervali násilím, ale že z toho měl nakonec radost, pocit dobrodružství nebo jinou příjemnou emoci.

81. ten blok nehraje zadnou roli, vytvari tak c tak zkusenost nezavisle zda se blokujes nebo ne. MOji velci kluci miluji hory a chovali se stejne :o)) jako vsecky deti. narikali, nechteli a byli otraveni. ale nemohi uhnout protoze jsem byli jejich rodice. dnesni doba je divna, kdyby nas nekdo udal tak bychommozn amuseli i do vezeni protoze decka v sedmi letech jiz belhala s mackami na nohach.
Takze i nas nejmensi mazanek se ve skole chlubi co vsecko videl a zazil ale je jeste liné a pohodlne dite. no sport :o)) ta touha prijde nebo neprijde. nehraje roli. jit prirodou je kouzelne ahluboce formujici. nejen tak naleko jakoze si utrhnu kus listecku ale jit natvrdo. jakoze jsem jeji soucasti. ze ziji skrzeva ni. je moji matkou a ja jsem kus jejiho tela. to je neco jineho. to souha zivlu.

nevim zda se divas na prirodopisni serialy. treba jak tahnou pakoni a jeich mladata. Mlade pakone prochazi rekou se svojimi rodici plnou krokodilu. neresi zda mlady pakon pujde nebo nepujde. proste jde protoze duveruje rodicum. stejne tak mladata orlu leti se svym rodici protoze neresi zda ano nebo ne. az prijde jeich puberta tak zjisti ze maji svoji vuli a to je i vek kdy rodice v prirode sve mladata zahaneji neb nechavaji samotne. jiz je vse naucili. ja sve deti nezahanim a jsemporad pripravena jim pomoci :o)) ale vse co potrebovali k zivotu jsme jim dali. silu, vuli i sebevedomi k preziti :o)) tak uvidime jak se s tim poperou. u tech velkych dobry. u mazanka zatim taky dobry. to pohoneni po horach je fycicky i psychicky posili.

Orel v puberte sedi na vetvi a cumí :o) je sam a je uplne hloupy. sice umi litat, umi si i chytnout rybu ale je fakt uplne vylizany pubertak co se jen poflakuje :o))) zbytek zivota se jiz musi postarat o sebe sam. jestli s bloky nebo bez bloku. najit si druzku, uzivit se, zaopatrit hnizdo. I kdyz semu treba jeste nelibi ze by se mel o nekoho starat, dlouho litat a pachtit se kusem zvance (jako rodice) ten cas jeste prijde. ma na to rok casu zatimco sedi na brehu Dyje a čumí před sebe.
Uzasna paralela se skutecnym zivotem. videli jsme ho, pubertaka. a bylo nam jasne, ze zivot se s orly nemazli taky :o) i kdyz ze zacatku si ziji celkem v pohode.
Nasi velci synove nikdy nechteli pracovat jako my rodice :o) ze by je to zabilo, ze oni to budou delat uplnejinak. nejvetsi furt neco vymyslel jen aby delat nemusel. a ted pracuji oba :o)) a jak jim to jde :o))) to je o tech blokach. blokujou protoze se jm nelibi jak to delali rodice. vmomente kdyz si najdou svoji osobni cestu tak jsou bloky pryc. a to co se naucili z domu si berou sebou. bloky cloveku neublizi pokud hleda svoji vlasnti cestu. az ji najde blok zmizi jako kouzelnym proutkem.

Omlouvam se ze tolik pisu, resim svuj vnitrni problem. zda odejit z prace jelikoz jsem se napracovala dost a travim tam spoustu vzacneho casu. mohla bych klidne jen lezet :o)) nebo zustat a cekat az me vyhodi. Dal slouzit a odevzdavat se. naucila jsem se pracovat tak, aby me to nijak neskodilo, naopak posiluje me to. ale je to cele divne. totalni nesmysl to je. z vecneho praktickeho hlediska. z duchovniho hlediska to smysl dava. je tam spousta lidi, zvuku a nenergii. lidi s kterymi jsme propojena a ktere vnimam svym srdcem. mam ty lidi rada.

muj vnitrni hlas mi rika: zustan. a rozum rika: dyt je to uplne blaznive a nelogicke :o) a cit mi rika: lehni si a nehybej se.

ad 82, 83: Já bych na ten silový přístup asi nebyla. Jako rodič nevím, i když i "své děti" svěřené jsem vždycky tahala do kopců a učila je překonávat překážky, spát v přírodě ...... ale jde o tu míru. Důležitá je motivace, to pak lidi i děti dokážou kdeco, ale musejí chtít.
Stejné je to se mnou. Když chci, dokážu zázraky. Když nechci, mohla bys mě zabít, neuhnu. Ale jinak jsem vždycky byla hodné děvče, nesmělo se na mě však silou. Totéž bych si nedovolila ani vůči ostatním.
Věřím, že i vy jste děti motivovali a vůbec vytvářeli takovou atmosféru doma, že děti chtěly. Proto nemají bloky a fobie. :-)

ad 85,86: No a nenapadlo tě, jaké to je vůči širší společnosti? Že na tvé místo čeká třeba někdo, kdo potřebuje tu práci mnohem víc? (To by mě totiž napadlo jako jedna z prvních věcí.)

Když mají cit a rozum mezi sebou rozpor, pak je potřeba hodně hodně hluboce se zklidnit, aby člověk uslyšel nápovědu duše (intuice). Znáš to, použij to. "Lehni si a nehýbej se," to je dobré ..... čekej na nápovědu duše.

88. mojipracinechce nikdo delat :o( okamzite bych ustoupila. je tam par mladych, vetsina utece.

S detmi mas pravdu v tom, ze snimi nic nehne, kdyz nechteji. ze je smysl ukazat, ze ikdyz to vypada beznadejne tak neni treba stahovat kalhoty. ze maji spoustu sil. ze vse zvladnou. ten pocit na konci, ze to vsecko zvladly i kdyz neverily, neni k zaplaceni. opet zkusenost.
ale sly jsme snimi protoze jsme verily ze to dokazou.

Lenko [65]
to taky dělám. A většinou se mi to přehoupne i do nějaké pohádky, pohádkových kouzelných věcí nebo bylin a takových nápadů.
jenže je blbý, když někdo jde, to se cítím blbě, že jsem nešla po cestě, ale vedle nebo někde visela u stormu na mezi nebo očumovala. Vyruší mě to a prchám.

ratko,
přeju ať z lehnutí a nehýbání pak po chvíli klidu vyleze něco dalšího.

ted se treba nehybu :o)